Něco o mně

K focení mě přivedl táta někdy na základce, tedy v době analogové. Pamatuji si, že kupoval filmy v (dnes už neexistujícím) malém krámku na Jungmannově náměstí v Praze. Nekupoval filmy klasicky v kazetách – míval velkou roli filmu, kterou jsme museli v temné komoře (tj. panelákové koupelně) nastříhat na kusy a ty potom poslepu stočit do kazet, chtělo to trochu cviku. Fotili jsme černobíle, odtud asi moje láska k černobílé fotografii… Vybavuji si, že jsme fotili Flexaretou, sem tam mi táta půjčil svou Praktiku a ven do přírody jsem vozila menší foťáček, jaká to jen byla značka? Asi už si nevzpomenu. Když už jsem u těch foťáků – jednou vyšla v časopise ABC vystřihovánka Dirkon. Byl to papírový foťák, který fotil přes dírku udělanou špendlíkem. Dali jsme ho dohromady a vyzkoušeli jsme to – fakt fotil!  Kvalita (samozřejmě) nic moc, ale fotil a bylo to krásné dobrodružství. Nafocené filmy jsme sami vyvíjeli a pak táta vytáhl z komory zvětšovák, umístil ho na pračku a už jsme testovali na útržku fotopapíru správnou expozici. Přes vanu se dávala deska s miskama s vývojkou a ustalovačem a ve vaně byl kýbl s vodou na máchání… Byly to krásné časy, díky tati!

Když jsem si pak koupila svou vlastní Praktiku, moc jsem toho s ní už nenafotila – na dveře klepala doba digitální. Koupili jsme náš první digitální foťák, byl to HP photosmart 735 a s ním fotil především muž – já byla nespokojená. Nedalo se tam nic moc nastavit, člověk jen mačkal spoušť, fotilo si to, co to chtělo a jak to chtělo, a nedalo se to přimět, aby to dělalo to, co chci já. A navíc to mělo otřesnou odezvu na spoušti – člověk to zmáčknul, ale než to i cvaklo, děcka byly dávno ze záběru. Nicméně i s tímhle foťákem se některé fotky povedly, to abych jen nenadávala. Když muže přestalo moje hořekování bavit, koupil mi v srpnu 2010 Panasonic DMC-FZ38. Byla to dost „hurá akce“ – neměla jsem absolutně nic nastudováno, věděla jsem jen, že chci, aby měl slušnou kresbu, rychlou odezvu na spoušti, byla tam možnost nastavit i plný manuál a posledním kritériem bylo, aby nestál na mé poměry majlant (proto jsem nešla do zrcadlovky). Řekli jsme si, že se tedy po něčem podíváme, uvidíme, jaká je nabídka… a v prvním obchodě ho koupili.  Z výkladu slečny prodavačky vyšly jako kritéria nejlépe splňující dva přístroje, já se zamilovala do toho, který mi dobře padl do ruky – i za cenu toho, že oproti druhému kandidátovi to byl velký krám. Fotila jsem s ním skoro tři roky a stále s ním příležitostně fotím.

A je tu další etapa. Panasonic byl super foťák, ale člověk začal pošilhávat po zrcadlovce – jenže dobře věděl, že na ni jen tak mít nebude. A tak jsem si snila, co by se dalo dělat s výměnnými objektivy, s manuálním ostřením… ale věděla, že to je jen sen. Navíc jsem si byla vědoma toho, že mě stále ještě neomezují tolik možnosti foťáku a objektivu jako spíš úroveň vlastních znalostí a schopností. Přesto se to stalo. Zaměstnavatel a kolegové v práci mě obdarovali k Vánocům poukázkou do nejmenovaného internetového obchodu, a ta částka nebyla malá. Přinesla jsem to domů celá zkoprnělá (zaskočili mě) a zaúkolovala muže, aby se podíval, co by se tak za to mělo koupit. Byl to on, kdo navrhl, že nový foťák pro mě. Poukázka sice nepokryla cenu nové zrcadlovky, ale platila až do konce května a navíc v půlce toho měsíce mělo přijít vyrovnání daní… A tak mám od května 2013 Nikon D3200 a dva objektivy Nikkor (18-55mm a 55-300mm). Zatím se sžíváme. A já mám velkou motivaci se naučit něco víc o focení…

A co dál? No, proběhlo dalších pár nákupů. Vyzkoušela jsem si focení za šera či tmy se stativem, abych ho v podstatě odložila (ještě že byl fakt levný… :D). Ale co si nemůžu vynachválit, je koupě pevného objektivu 35mm. Krásně světelný a pěkně kreslí! Tak už s sebou tahám objektivy tři. No a řekla jsem si, že se zkusím naučit trochu fotit s externím bleskem. Tak držte palce!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *